O knize: 2017 / Elvira se již ve svých sedmi letech bouřila proti zvyku oblékat se stejně a všemožně zdůrazňovala svou individualitu. A důvěra, že by její sestra měla zmizet a Elvira by konečně zůstala sama, bez hloupé kopie, která ji urážela svou existencí, přišla už dávno, ještě za života jejich legendárního dědečka. Bylo jim asi šest let, když Sevilla onemocněla planými neštovicemi. Dědeček vzal Elviru k sobě a rozptýlil neklidnou minx hrdinskými příběhy o válce. Dědeček a jeho dvojče šli na frontu jako bezvousí mladíci rok před vítězstvím. Ten večer děda vyprávěl své vnučce, jak jeho bratra vyhodila mina do povětří a zemřel v agónii v jeho náručí. „A od toho dne jsem za celý svůj život neměl jediný škrábanec nebo ránu. Myslím, že štěstí, které jsme dostali oba při narození, pak přešlo na mě a já zůstal žít pro sebe a pro bratra,“ dokončil své vyprávění děda. Nepoznal, jak si jeho vnučka zvráceně vyložila jeho slova, a pak se rozhodla, že Sevilla, která onemocněla, definitivně zemře, a byl překvapen, když se její sestra uzdravila. Ale od té doby čekala na den, kdy Sevilla zmizí a Elvira si bude užívat štěstí a štěstí, které jim dvěma bylo dáno..